Vše fungovalo ve fázi plánování až moc dobře. A to přesně do okamžiku odletu z Prahy, kdy Liborův vlak zůstal stát kdesi v polích a do posledních minut nebylo jasné, zda letí s námi nebo nikoliv. Tentokrát jsem si tedy jako v Rusku začal připadat už na Ruzyni, dobrodružství začíná...
Výběr fotek naleznete zde.
Libor nakonec letadlo stihl. Ale bylo to o fous. Huráááá, výlet začíná a doufejme, že nás žádný další průšvih nečeká.
V Moskvě jsme dle navigace dorazili k hotelu... Taxikář odbočil do jakési zahrádkářské kolonie, zastavil u garáží a začal tvrdit, že jsme na místě? Cože??? Tady má být přece hotel! Telefonátem ověřujeme, že jsme tu skutečně správně, jedna z garáží se otevírá a vcházíme do jiného světa. Tenhle jiný svět byl v minulosti možná i bordelem, ale dnes jsme měli možnost zde zahájit letošní rybálku ve čtyřech chlapech.
Druhý den jsme se přes Vnukovo dostali do Vorkuty a hned večer pokračovali vlakem do Sivoy Masky, železniční stanice 2.5 hod vlakem na jihozápad. Těžko se skládáme do stařičké Lady a ta nás odváží k řece, kde čekáme na obojživelný pásák - vezdechod.
Vezdechod nás za 7 hod popovezl 40km přes močály k řece Paga. Náročná noční cesta na střeše pásového vozidla skončila ve 3hod ráno a sotva jsme se zvládli skácet do spacáku. Ráno náš čekalo luxusní počasí, slunce, vymetená obloha a výhled na hory Severního Uralu, ke kterým nás pásák popovezl.
Další dny (celkem 8 dnů/100km) jsou již ve znamení rybaření. Sbalit tábor, popojet po řece, rybařit co se dá, postavit tábor a tak každý den dokola. A opravdu to není nuda. Chytáme hlavně lipany, na horním toku přes 50 cm velké. Sem tam se ukáže štika, níže po proudu pak i okouni. Vladimír, místní tělocvikář, se o nás stará s pečlivostí tělocvikářům vlastní. Minimálně tedy těm českým, na ruské poměry to bude jistě nadstandard.
Užíváme si horní část toku řeky, kde je výborné rybaření a směrem po proudu ryb ubývá. Ke konci už spíš více jedeme, vytahujeme motor a přestáváme rybařit. Paga se vlévá napřed do řeky Lemba, která už je opravdovým tokem srovnatelným např. s Vltavou. Zde se stavujeme v první vesnici Epa a potkáváme první lidi. Epa byl komunistický experiment, pokus farmařit za polárním kruhem, kde je v zimě -40 st. C. A mléko vozíte 40km do nejbližší vesnice. No, ekonomicky to nedávalo smysl a s pádem Sovětského svazu vše přestalo fungovat.
Příjezd do konce splavu řeky, do vesnice Abez nás naplňoval očekáváním. Těšili jsme se na servis v podobě sauny, dobrého jídla a postele před ranním odjezdem vlaku. No, nekonalo se... Abez je pekelné místo, strašná díra. Nejhorší, jakou jsem viděl. Noc ve stanech na "nádraží", tedy hned vedle koleje nebyla tím nejlepším spaním.
Ve 4 hod ráno definitivně naskakujeme do vlaku a vyrážíme zpět směr Vorkuta.
Žádné komentáře:
Okomentovat