Karnishe Höhenweg - 09/2012

Jak se blíží konec léta, rozhodl jsem se babí léto strávit na horách. Volba padla na hodně přes 100km dlouhou Karnische Höhenweg, která vede po hranici Rakouska a Itálie oblastmi, kde se za první světové války odehrávaly tuhé boje. Už podle mapy vypadá výrazný, od západu na východ se táhnoucí, hřeben Karnských Alp zajímavě. A to se potvrzuje i během mé 8 dnů trvající cesty. Trochu logistickým problémem je, že po týdnu skončíte cca 150 km od auta. Naštěstí problémem řešitelným snadno, obzvlášť v sezóně.

Fotky naleznete ZDE.

Den první

Ráno vyrážím sám přes Mnichov a Kitzbühel na pohodu směrem Sillian (1150m). Když jsem se ujistil, že naši mobilní operátoři opravdu nemají žádný rozumný roamingový datový tarif, rozhodl jsem se pro nákup rakouské karty Yesss, která nabízí podstatně rozumnější podmínky než cokoliv, co lze pořídit v ČR. Bohužel jsem v neděli neuspěl, jen jsem nabral nepříjemné zpoždění. Do výchozího bodu s malým parkovištěm u lesa přijíždím až beznadějně odpoledne, přebaluji zbytky věcí a vyrážím do hor. Začíná moje další sólo akce.

Od auta šlapu do kopce s vědomím toho, že časová rezerva není nijak velká. Naštěstí je výstup orientačně jednoduchý a měl by trvat 4 hod. Jdu nahoru, nahoru, nahoru až jsem najednou na hřebenu. Otevírá se přede mnou neskutečný výhled na italské dolomity (i na legendární Tre Cimme di Lavadero), který mě doslova uzemňuje. Koukám, kochám se západem slunce a cítím, že teprve teď opravdu začíná má další höhenweg - Karnishe Höhenweg…

Ze sedla Leckfeldsattel (2381m) je to na Sillianer Hütte (2447m) už jen pár kroků. Užívám si krásné výhledy na zapadající slunce, na chatu na vrcholu kopce Helm a těším se, co přinese následující týden v horách. Očekávání se mísí s obavami…

Délka: 7km/1300hm

Helmhutte

Den druhý

Ráno se probouzím přímo na hřebeni Karnských Alp a přesně po hranici s Itálií se vydávám na cestu. Míjím hřbitov z první světové války, první z mnoha a mnoha připomínek v těchto místech tak nesmyslných bojů. Oč tu bylo bojováno??? Nechápu a nerozumím. Po cestě zastavuji na oběd na Obstanser-See Hütte (2304m), na které se běžně spí.

Vzhledem k špatné předpovědi počasí se rozhoduji pokračovat dále a udělat si rezervu na předpovídaný deštivý den. Po obědě začínám hezky zostra na Pfannspitze (2678m) a pod jižní stěnou Kinigatů docházím místy úzkou pěšinkou na mini-chatu Filmoor-Standschützenhütte (2350m). O co je chata menší, o to je útulnější. Vítá mě dřevěné koryto plné chlazených piv, samoobsluha a velmi milá dámská obsluha chaty, kterou mají na starosti 4 ženy. Malá místnost slouží zároveň jako kuchyně a zároveň jako gaststube. Vedlejší nová budova skrývá lager pro 14 lidí. V sezóně bych zde ale moc s noclehem nepočítal, 14 míst je dost málo. Ale dnes jsme zde jen čtyři hosté.  

Délka: 15km/1000hm

Filmoorhutte

Den třetí

Předpověď se vyplňuje a probouzím se do chladného a vlhkého rána. Po chutné snídani zkouším vyčkávat, jak se počasí rozhodne… Nakonec oblékám GoreTex a přes Heretriegel (2170m) vyrážím na další chatu. Za lehkého deště cesta bez zbytečných zastávek celkem ubíhá, byť nijak zvlášť nespěchám. To se nakonec kousek před Neue Porzehütte (1942m) ukáže jako chyba, protože na posledních 30 minutách cesty vydatně zmoknu.

Nu což, na chatě jsem tak na oběd, můžu si dát sušit věci a spolu s ostatními návštěvníky celé odpoledne lelkovat u piva. Gratuluji si k rozhodnutí včerejší den hezký den natáhnout a dojít až o chatu dále, než je doporučováno. Venku totiž celé odpoledne lije a nahoře sněží. Na celé chatě se mi nepovedlo najít zásuvku 230V. Večer se dávám do řeči s dvěma děvčaty z Vídně, se kterými si budeme dělat společnost i další dny.  

Délka: 7km/200hm

Tilliacher Joch

Den čtvrtý

Ráno mě vítá krásný slunečný den s jasnou oblohou. Že nebude teplo je jasné podle nahoře ležícího sněhu. Zatímco dole lilo, nad 2000 mnm sněžilo. Otázka je jak moc a jak bude vypadat cesta? Hodně přemýšlím, zda zvolit delší, ale pohodlnější a bezpečnější variantu Itálií nebo jít sám v jednom hřeben, ze kterého nebude úniku. A dnešní den bude hóóóódně dlouhý. Šlapu do hraničního sedla nad chatou, kde je i stará celnice a rozhodnutí o dnešní trase odkládám až podle situace na hřebeni. Nad 2200mnm to vypadá opravdu spíš jak začátkem zimy než koncem léta.

 Hřeben ale nabízí krásné výhledy a tak se rozhodnu risknout cestu přesně po státní hranici. Italská strana je v pohodě, ale stačí, aby cesta přešla o 100m na severní, rakouskou, stranu hřebene a místo sluníčka fouká a na zemi je led se sněhem. Přes Winkler Joch (2248m) docházím na Steinkarspitz (2524m) a je jasné, že dnešní krásně slunečný den nebude vůbec odpočinkový.

Za Steinkarspitz pokračuje cesta severním svahem ve stínu a místy pěšina není pod sněhem moc zřejmá. Záhy se zužuje mezi skálu napravo a sráz nalevo. Led pod nohami moc jistoty nedává a ani samota na tomhle místě člověka moc nepodpoří. Úsek, který by v létě byl krásnou pěšinou, se stává celkem morálovou záležitostí. Přechod žlabu, ve kterém zmrzl potok, byl opravdu na mačky. Sice pouhé 3 kroky, ale jsou místa, kde uklouznout stačí i jen jednou.

Na Luggauer Torl mám falešný pocit, že už jsem skoro na chatě Hochwiessteinhaus (1867m), kde dnes spím… Opravdu nejsem. Nakonec stihám tak tak večeři. Chata je k mému překvapení po strop plná dětí školou povinných. Jen jeden stůl je vyhrazen pro nás, „normální“ hosty, které povětšinou znám už ze včerejšího večera.  

Délka: 19km / 1300hm

Hochwiesssteinhaus

Den pátý

Cesta začíná krátkým výstupem na Ofner Joch (2011m), během kterého stojí za to se zastavit a otočit. Chatu postupně zalévá ranní slunce. Za sedlem se dostávám na pastviny a po kamenité cestě sestupuji dolů na Cra. Fleons jen proto, abych zase vystoupal pod Keuzen, kde dávám za slunečného počasí oběd, kochám se výhledy a snažím se najít jezero Bordaglia. Pohled na něj se mi však otevře až později…

Přes Giramondopass (1969m) přecházím do dalšího údolí, kde začíná sešup dolů. Být tu tak v zimě s lyžemi, byl bych dole hned. Míjím Obere Wolayer Alm (1709m) a rozhodně ještě nemám vyhráno. Slunce pere, krásné počasí vypadá idylicky a těším se prý k nejkrásnějšímu jezeru na Karnische Höhenweg.

Těsně před Wolayer See Hütte (1967m) se však fatálně kazí počasí, nad jezerem visí mrak a fouká. Neuvěřitelná ukázka lokálního počasí a termiky. Zkouším čekat, zda se oblačnost rozfouká. Vítr fičí, ale nic. Vzdávám to, oblékám se a za větru a mlhy dorážím po chvíli k chatě. Že je prý u jezera? No, uvidíme ráno. Chata je po celkem zásadní rekonstrukci (jako ostatně většina chat po cestě). Brali i kreditní karty a na waschraumu se topilo tak, že si zde můžete vyprat a usušit věci.

Délka: 15km / 1000hm

Nad Wolayersee Hutte

Den šestý

Ráno se probouzím do úplně stejného počasí, jako bylo večer. No to bych se byl včera načekal, než se vyjasní a mlha rozfouká. Vyrážím optimisticky kolem jezera s tím, že snad dopolední slunce oblačnost rozežene. Voda šplouchá nedaleko ode mě, takže ono tu to jezero opravdu je! Prohlížím si místa, ke kterým lze dojít na 20-30 metrů a lituji, že není vidět více. U jezera jsou opět opevnění z první světové války.

No nedá se nic dělat, jezero jsem obešel a pokračuji dále na východ. Na Valentintorl (2138m) se dostávám z oblačnosti ven a zase je pěkně. Jen nad dolinou s jezerem se drží mrak. Čert vezmi nejhezčí místo trasy, podívám se na něj na Netu! :-)

Sestupuji dlouhým údolím plným svišťů až na Valentinalm (1205m), který je spíš penzionem (noc v září 2012 za 30E) než horskou chatou. Ale pokojíky jsou útulné, milá obsluha, dobrá kuchyně, super snídaně a sprcha na patře. Takže, proč ne?  

Délka: 10km/ +300, -1100hm

Den sedmý

Ráno začínám po vrstevnici k Plöckenhausu (1244m), který je u silnice na Plockenpass. Přímo nad průsmykem je pod širým nebem velké muzeum první světové války. Po cestě ho asi nezvládnete, ale myslím, že za návštěvu stojí.

Za Grunsee jsem zvolil cestu hned severně do kopce a přes Spielbodenalm došel po loukách na sedlo pod Koderkopfem. Odtud začíná cesta klesat až do závěru údolí jen proto, aby se po vrstevnici vrátila na Obere Bischofalm (1573m). Nádherná zacházka. Pokud budete mít místy pocit, že už máte chatu na dohled, právě na Obere Bischofalm pochopíte svůj omyl. :-)

Na Dr.Steinwender / Zollsee Hütte to ještě kousek je. Mimochodem, dvojité pojmenování chat je taky pěkná finta. Odměnou za výstup vám ale bude dle mě snad nejúžasnější chata na trase. Citlivě a velmi pěkně zrekonstruovaná, řízená chatařkou, která má i přes svůj pokročilý věk neuvěřitelnou jiskru a šmrnc. O zkušenostech v kuchyni ani nemluvě.

Délka: 20 km / 1500hm

Zollersee Hutte

Den osmý

Ráno se probouzím do mlhy a to ještě netuším, co mě čeká večer. Z jezera Zollnersee toho zase moc nevidím, docházím v mlze na Straniger Alm (1501m). Odtud po celkem nudné lesní cestě pokračuji na Klein Kordin Alm (1623m), kde jsem doufal v občerstvení. Ale je zavřeno. Koncem září zkrátka sezóna záleží už hodně na počasí. Alespoň se oblékám do goretexu, protože začíná pršet a pokračují dále nahoru na hřeben.

Cesta po hřebenu je opět v mlze a dešti. Myslím si, že prší docela dost. To ještě netuším, že mi to počasí míní navečer řádně vysvětlit. Škoda téhle části, byla by jistě nádherná. Ale mlha a jižní vítr, který opravdu dokázal doslova s člověkem pohnout, zážitek celkem kazil. Z Rudnigsattel (1945m) začínám sestupovat do lyžařského střediska Nassfeld. Hurá, měl jsem pocit, že už jsem „skoro tam“. Ale nikoliv…

Na sjezdovkách se mi počasí rozhodlo ukázat, zač je toho loket. No spíš kýbl. Kýble vody, které mi padají na hlavu, všude voda, není se kam schovat. Kde bydlím, jsem pořádně nevěděl a zimní střediska dokáží být v létě zpropadeně rozlehlá. Nakonec jsem s dopomocí cestu našel a dorazil nedlouho před setměním do Alpenhof Plattener, který je leccos, jen ne chata Alpenvereinu. Hogo-fogo vrchní nás neuvítal úplně s otevřenou náručí, čemuž se nelze divit. Já bych se také přes práh nepustil, tekla z nás voda všude. Nakonec vše dobře dopadlo, ubytovali nás a věci nám usušili v sušičce. Štěstí… V Plattener by měl být matrazenlager, ale opět po sezóně už měli uklizeno, zavřeno a fungoval jen hotel.

Délka: 28km/ 1500hm

Den devátý: Návrat zpět

Po luxusní hotelové snídani, noci v normální posteli a teplé sprše jsem byl jako nový člověk. V 9 hod ráno na nás čekalo taxi – dodávka, která nás za více než sympatických 5E odvezla do Tröpolachu na bus. Původně jsme zvažovali cestu dolů lanovkou, horní stanice nebyla ale úplně kousek. Byla i dražší než taxi a konec konců o minulém víkendu ukončila letní provoz.

Cesta zpět dlouhým údolím byla bez problémů. Z Tröpolachu do Kötschach-Mauthen (cca 2h čas) a dále přes St. Lorenzen (přestup 5min) do Sillianu, kam jsem dorazil kolem 14 hod. Při ceně 15E za lístek na bus absolutní pohoda.

Celkem Karnische Höhenweg: 120km / 8000hm

Link na GPS log.  

Trasa cesty