Glockner Runde - 08/2006

Jak jsem šel kolem Großglockneru - Glockner Runde (100km / 6.200hm)

Jednou, už ani nevím kdy a kde, jsem narazil na horské chatě na leták s názvem Glockner Runde. Ha! Slavná Tour du Mont Blanc není jediným trekem, který obchází některý ze slavných masivu. Großglockner sice není Mont Blanc, ale alespoň je nevyšší horou Rakouska.
Trasa vypadala opravdu pěkně a tak jsem se rozhodl ji absolvovat. Podíval se do map, zjistil, kudy přesně jít, jaké jsou varianty a jaká je pravděpodobnost, že to dám. Naplánoval jsem, co bylo třeba, vybral termín, lidi...


A jak se odjezd blížil, Murphyho zákony začaly ukazovat svoji sílu. Spiklo se proti nám počasí (30cm nového sněhu), odložení odjezdu znamenalo odpadnutí některých účastníků a poslední parťačku, ochotnou jít do téhle akce, skolila na závěr nemoc. Takže den před odjezdem jsem byl sám, bez rezervací ubytování a s čerstvým sněhem nad 2.000mnm. Ale nakonec vše dopadlo na jedničku a v jednom. Po svých jsem dal přes 100km a 6.200hm. Na fotky z Glockner Runde se můžete podívat zde.

Den první 

Navzdory všemu jsem se až dopoledne před odjezdem rozhodl s konečnou platností vyrazit. Sbalil vše potřebné a v den D brzo ráno, resp. spíš pozdě v noci, vyrazil sám autem směr Kaprun. Vůz jsem nechal na parkovišti u lanovek na Kaprunský ledovec (Kitzschteinhorn) a zavzpomínal na neštěstí v podzemní lanovce. Tenkrát přišlo při požáru o život 155 lidí. Mohli jsme mezi nimi být také... Začátek Glockner Runde je ve výšce 2040mnm u přehrady Mooseboden, kam se je třeba dostat spolu s ostatními výletníky busem a lanovkou. Všechno běželo (tedy, jelo) jako po drátkách. Celkem rychle jsem se dostal k přehradě, vychutnal si pohledy na obě umělá jezera využívaná k výrobě elektřiny a vyrazil pěšky okolo jezera vstříc čerstvému sněhu. Přechod sedla Kapruned Torl byl i přes čerstvý sníh v pohodě. Pak už stačilo "jen" přejít přes údolí k chatě Rudolfshütte (2315mnm), na kterou jsem totálně zničen také dorazil. Alpinzentrum Rudolfshutte je tak trochu obludnost. Naštěstí typická chata Rakouského Alpského spolku (Alpenverein) vypadá úplně jinak.

Rudolfshütte (2315m)

Den druhý 

Počasí bylo takové všelijaké, ale co už se dalo dělat. Druhou noc jsem měl spát opravdu někde jinde a tak jsem musel vyrazit na cestu. Utěšoval jsem se (chybně), že mě dnes čeká poměrně dlouhý traverz, takže to bude lehčí etapa než včera. Sedlo Kalser Tauern zřejmě nabízí krásné rozhledy, ale já byl rád, že jsem se mohl zabalit do goráčové bundy. Ve světlejší chvilce jsem udělal pár fotek a začal sestupovat na druhou stranu, směrem ke slezské cestě (Silesia weg) a Sudetské chatě. Působení DAV Sektion Sudeten bylo v této oblasti nepřehlédnutelné. Traverz nad údolím Dorfer tal byl nádherný, ale únavný. Úžasné výhledy. Do sedla Gradetz Sattel jsem dorazil notně použit. Když jsem v dáli uviděl chatu, mé srdce zaplesalo. Příliš brzo... Sestup sutí na druhou stranu dal mým kolenům řádně zabrat a i tento den jsem docházel na chatu s pocitem, že je to tak tak akorát. Sudeten Deutsche hutte (2.650m) byla opravdu echt sudetská. Pomalu jsem se bál říci, že jsem Čech. :-) Obzvlášť, když na chatě měli zrovna sraz členové sekce, pro které vysídlení po druhé světové válce bylo křivdou možná i osobní. Něco málo jsem pojedl, prohlédl místní knihu o Sudetech před vysídlením (ve třech jazycích) a šel spát.

Den třetí 

Je tu ráno s ním kromě snídaně i déšť. Dávám kafíčko a čekám. Marně. Stále vytrvale lehce prší. Sedlo Durrenfeld scharte je prý zajištěno ocelovými lany. Ale při pohledu od chaty mi není jasné kudy že má vést cesta nahoru. Natož za mokra. Ale nedá se nic dělat, musím vyrazit přestože se jinak nikomu ven z chaty nechce. Výstup na sedlo byl nakonec docela v pohodě a na nahoře přestává pršet. Pokračují dále a počasí se lepší. Na Hohes Tor mě dokonce přepadá slunce! Cesta je úžasná a klesá ze suti směrem k zeleným loukám. A to mi spolu se sluncem zvedá náladu. Začíná sestup 1200hm do Kalsu. Na sjezdovkách nad Kalsem už je úplné léto. Sedám si na lavičku a ve spodním prádle se suším. Paráda... Dochází mě dva starší pánové z Hamburku. To ještě netuším, jak dlouho budeme mít společnou cestu. O pár set metrů dále míjím kapli zasvěcenou obětem Grossglockneru. Bohužel, nechyběla ani česká jména.
Nakonec sestup byl v pohodě a po menších problémech nalézám penzion, kde jsem ubytován. Není to nic moc, ale mám postel a dokonce teplou sprchu. Super! Jsem v Kalsu. Je sice pátek večer a přímo pod okny je „open air diskotéka", ale to mi vůbec nevadí. Spím jak dřevo až do rána.

Údolí Dorfertal

Den čtvrtý 

Po brzké snídani jsem se vyrazil podívat do Kalsu, malého městečka pod Grossglocknerem. Omrkl jsem co se dalo, navštívil místní středisko horských vůdců a pomalu vyrazil směr Luckner Haus. Po silnici... Zkusil jsem mávnout na pár projíždějících aut a hned druhé zastavilo a rodinka mě ochotně vzala mýtnou silnicí až k Luckner hausu. Ušetřil jsem tím asi 500hm a v tu chvíli bylo zřejmé, že mě čeká pohodový den. Sedlo Peislach Torl ve skoro 2.500mnm nabízí krásné výhledy. Následoval traverz na Glorer hutte, která byla zjevně hodně navštěvovaná místními výletníky (byla sobota) a kde jsem si dal něco dobrého na zub. Před Salm hutte mě čekalo druhé exponované místo zajištěné řetězy, kde bylo třeba mít jistý krok. Jinak je G.R. opravdu pohodová akce. Po sestupu do malého údolí již byla chata na dohled. Salmhutte je jednou z nejstarších chat a ještě i dnes je zásobovaná výlučně vrtulníky nebo pěšky. Tomu odpovídají ceny i nabídka. Večer opět začalo lehce pršet a sešla se zajímavá společnost... Divný pár, který měl údajně v úmyslu slézt Grossglockner (fakt na to nevypadali) a později večer dorazili dva ostřílení borci naopak z vrcholu. Dali pár piv, nacpali si břicha a ještě ten večer valili dal dolů...

Den pátý 

Krásné ráno na Salm hutte (2.644m), obloha vymetená a odpočinkový den přede mnou. „Domácí“ svišť bylo neuvěřitelně chytré zvířátko a najdete ho i na fotkách. Tohle ráno bylo také prvním okamžikem, kdy se mi ukázal Grossglockner, kolem kterého jsem již čtyři dny šel. Jižní svah, kterým vedla cesta Wiener hohenweg byl rájem pro sviště. Sedl jsem si a pozoroval je. Za chvíli si na mě zvykli a mohl jsem si je užít. Pohodovým tempem jsem prošel dalším krátkým exponovanějším terénem a ze sedla Stocker scharte (2483mnm) se mi naskytl úžasný pohled na Franz Josef hohe, Pasterzen kees a v závěru údolí se tyčící Johanisberg. Můj dnešní cíl, Glockner Haus byl vidět celkem nedaleko pode mnou, takže jsem se rozhodl pro menší okliku a vyrazil k ledovci Pasterzen kees a následně nahoru na exkurzi do turistického průmyslu - Franz Josef hohe. Nutno uznat, že když jsem na vlastní oči viděl, jak masivně ledovec v posledních 100 letech ustoupil, dost to na mě zapůsobilo. Jasně, človek to slyší ze všech stran, může si o tom číst... Ale vlastní zkušenost, když stoupáte místy, kde byl led před 10, 20, 30 lety je něco docela jiného. Než jsem dorazil na Franz Josef hohe, začaly se zle stahovat mraky. Na Glockner Haus jsem asi 2km popojel busem a dobře jsem udělal. Sotva jsem překročil práh chaty, začalo venku peklo - bouřka, kýble vody padající z oblohy po hodině přešly ve sněžení. Blesky mlátily okolo... Ale než stačilo zapadnout slunce, bylo zase jasno a všude kolem sněhem pocukrované hory.

Suchopýr před Salm hutte

Den šestý 

Jeden s nejdelších... Vyrazil jsem brzo ráno z Glockner hausu a cesta na Untere Pfandlscharte (2663mnm) utíkala nad míru dobře, bylo chladno, slunce svítilo a nahoře ležely zbytky čerstvého sněhu (ano, byl srpen 2006). Za sedlem mělo začínat staré sněhové pole a po něm bylo třeba sestoupit dolů a dále až do Ferleitenu, kde je mýtnice. S překročením sedla začala mlha, že by se dala krájet. Zatímco na jedné straně svítilo sluníčko, na druhé bylo fakt hnusně. Mizerná viditelnost, žádné značení a poprašek čerstvého sněhu, čili ani žádné stopy, kterých by se dalo držet. Nikde nikdo a svah klesající dolů do neznáma. Tohle bylo asi jediné nebezpečné místo celé G.R. Sestupoval jsem podle kompasu velmi opatrně, abych se nesvezl do neznáma. Jak jsem se dozvěděl později, mí kolegové z Hamburgu raději jeli busem, protože ani oni neměli mačky či cepín. No dal jsem to a naštěstí cestu trefil přesně. Dole v údolí se počasí opět obrátilo k lepšímu a další cesta byla docela pěkná, ale dlouhá. Tak sem od Ferleitenu opět bez problémů použil stop do Fusche. Když máte na zádech batoh a vypadáte, že jdete z hor, většina řidičů se chová více než přátelsky.

U Salmhütte (2.644m)

Den sedmý - poslední 

Komfortní penzion ve Fuschu jsem si opět užil a v duchu se připravoval na poslední den, který sliboval +1600hm následovaných dalšími -1600hm. Zkrátka k autu jsem to měl už jen přes „kopeček“. Přejít, skočit do auta a řídit několik set km domů. Sotva jsem vyrazil, začalo pršet. A já začal stoupat. A pršelo. Pořád... Na Gleiwitzer Hütte (2.176m) jsem dorazil celkem promočený. Útulná chata byla prázdná, tak jsem si dal něco malého teplého a vyrazil dále. Mí známi z Hamburgu dorazili ve chvíli, kdy já odcházel. Zůstávali na chatě, tenhle den si raději rozdělili na dva. Já pokračoval na Brandl scharte. Všude mokro, mokrá tráva po kolena. Goráč negoráč, mokrý jsem byl durch, v botách mi čvachtalo. Fakt jsem byl rád, ze dole ten mokrý hnůj hodím do auta a nemusí mě zajímat, jak se usuším. Sestup dolů byl jinak v pohodě. Počasí se umoudřilo a kopečky se se mnou loučily tou lepší tváří. Díky mokru už jsem poslední den ani nefotil. V překvapivě dobré kondici jsem dorazil k autu, převlékl se a nabral směr domů. Rozhodně to stálo za to!

Pasterzee kees s Johanisbergem

Závěrem 

Glockner Runde je bezpochyby trek, který stojí za to absolvovat. Trasa je navržena tak, že se střídá vysokohorský skalnatý terén se zelenými údolími. Dvakrát máte šanci spát se vším komfortem v penzionech. Po cestě je dostatek chat AV, čili stačí jít na lehko. Asi 3-4 místa vyžadují jistý krok a nebát se výšek, ale pokaždé to bylo pár desítek, možná 100-200 metrů délky. Jediné nebezpečné místo je za Untere Pfandlscharte - sněhové pole. Nebezpečí uklouznutí a za mlhy ztížená orientace. Ale za pěkného počasí vám to možná tak ani nepřijde. Čili žádný extrém, jak říkám „vhodné i pro rodiny s dětmi“. Sám za sebe jsem rád, že jsem nejen dal samotný krásný trek, ale i že jsem vyrazil řekl bych „navzdory všemu“.