Karélie je zemí jezer, prý jich je tam 60.000. Jak to někdo mohl spočítat nechápu, ale na jezero narazíte opravdu na každém kroku. A proto jsme vyrazili na ryby právě tam.
Fotky naleznete zde.
Náš týdenní výlet proběhl, řekl bych, až neuvěřitelně v pohodě. :-)
Po příletu do Petrohradu prvně vidím, jak to vypadá, když mají zimní pneumatiky hřebíky. A mají je skoro všichni. Však už tady minulý týden sněžilo. Přejíždíme taxíkem z letiště Pulkovo na Ladožský vokzál a čekáme na vlak. Z nádraží jsem mile překvapen - běžný evropský standard a tak si říkám, copak mě asi čeká ve vlaku?
Další milé překvapení přichází hned na perónu. Paní průvodčí vytahuje vytištěný seznam cestujících, ukazujeme pasy a ... a jedeme. Jízdenku jsme si koupili po Netu, vše proběhlo na úrovni nástupu do letadla. Wow. Naučí se někdy tohle ČD? Cestování vlakem po Rusku je vyloženě pohodlné. I když jedeme jen kousek (čti 7 hodin), dostáváme povlečení, deky, polštáře, můžeme pokecat nebo pospat. Jak je komu libo. Chápu, že ti, co jedou až do Murmansku ocení tenhle komfort daleko více než my, co vysedáme už za chvíli v Petrozavodsku.
Po cestě voláme Slávovi. Má přivézt 3 věci a vyzvednout nás autem na nádraží. "Tři věci??? To nezvládne!", je trudomyslný Prochaida. Při druhém kontrolním telefonátu (chceme se ujistit, že informaci udržel) se ukazuje, že Sláva není střízlivý. Sakra, asi máme větší problém než jen třpytky, které někde ztratil...
V jednu hodinu ráno vystupujeme v Petrozavodsku na nádraží z vlaku a s obavami se rozhlížím. Kupodivu Sláva je zde i s autem. Jak stihl vystřízlivět se ptám raději jen v myšlenkách sám sebe a nasedám do auta. Čeká nás poslední kousek (cca 250km) na bazu Zaonego, kam dorážíme kolem 4 hod ráno. Jdeme spát a těšíme se na ryby.
Báza je u jezera Putkozero (Путкозерo), kousek od Oněžského jezera, které je se svými rozměry cca 250x100km druhé největší v Evropě. Je pouhých 33m nad hladinou moře a prý v něm žije skoro 50 druhů ryb. Hmmm, to se nám bohužel moc nedaří ověřit. Chtěli jsme ochutnat místního lososa, ale byli jsme rádi, když zabrala alespoň štika. Lonský rok na Sibiři nasadil laťku hodně vysoko. Tenhle výlet byl rybářsky bída i na české poměry. Zkrátka, ne vždy se zadaří...
Zkoušíme, co se dá, chytáme na kde co leckde. Výsledek se blíží nule... Po několika dnech dorazí Sláva a vydáváme se na cestu do 250 km vzdáleného kamenolomu za kamarády, co známe z loňska. Máme to k nim totiž ruský "kousek". Naštěstí Sláva zná cestu. Popis "pojedete 250km na severozápad, tam je lom a v něm Vadim" mi nepřišel úplně dostatečný. Asi něco jako vyjet z Prahy hledat Frantu, co bydlí v Jeseníkách.
Během jízdy se Slávou jeho Tuaregem jsem pochopil, že ani jízda autem není v porovnání s padajícími letadly a vrtulníky žádná výhra. Celkem jsem přehodnotil můj názor na bezpečnost ruské letecké dopravy. Tedy, ne že by mi přišla bezpečnější, ale ve srovnání s cestou autem nevychází zase tak špatně, jak to vypadá při pohledu na zprávy v TV Nova. Jsem docela rád, že jsem alespoň část cesty nebyl střízliv.
V lomu nás přijali více než vřele. Vidět, jak někdo "postaví" díru v zemi uprostřed nikde (posledních 120 km jsme jeli po polňačce) je zajímavé a budí to respekt. Když si uvědomíte, v jakých podmínkách lidé i technika pracují, je to mazec. Nebylo mi třeba úplně jasné jak ty bagry a náklaďáky v -40 st. C startují. Řešení je, řekl bych, dost ruské - nestartují, protože motory běží 24x7, nikdy je nechcípají. Což je ostatně zvyk běžný i u osobních aut. Na vypínání motoru při tankování rovnou zapomeňte.
Nu, lom zajímavý, ale rybářsky zase úplná nula. Doslova. Zato bobr je překvapivě chutné zvířátko, byl na uvítanou k večeři. Mňam. Alespoň jsme tedy navštívili Karelský Stonehenge, šamanské poutní místo Vottovaara. Velmi zajímavé, doporučuji. Více si můžete přečíst třeba zde. Ale jestli si myslíte, že na místo vyrazíte sami, počtete si na informační tabuli a dáte si párek v rohlíku, tak na to rychle zapomeňte. Je to hoooodně ruská varianta Stonehenge. I když, ruská? Jméno napovídá, že tahle oblast byla jednou osvobozena Finy, pak zase Rusy a pořád dokola.
Naše poslední cesta vedla z kamenolomu do srubu ke Slávovi. Cestu samotnou raději moc zmiňovat nebudu. Zanedbám 4h na "horské dráze", kdy jsem se jen zázrakem nepoblinkal a raději zapomenu, že nás jen o fous nezabil vlak. Dojeli jsme živí a zdraví (děkuji andělovi strážnému) do krásného srubu ze suchastoje. Byl postaven ze stromů, které uschly na stojato a po desítkách až stovkách let byly pokáceny. Naprosto vyschlé, pevné dřevo s perfektními izolačními vlastnostmi. Srub byl parádní, zrovna tak sauna. Z ní jsme měli výhled na jezero, kam jsme se chodili ochladit. Totální luxus s českým pivkem a pečeným beranem na závěr. O vodce nemluvě, to je standard. Ruský Standard. :-)
Ráno nás čekala hodinka na nádraží v Petrozavodsku. Vyjeli jsme včas, zdálo se, že se nemůže nic po... a vlak stihneme bez problémů. No, ale to bychom nesměli být v Rusku. Navzdory všemu jsme vlak skoro dobíhali. Řekl bych taková klasika, kdy všechno klape až moc v pohodě do té chvíle, než se něco po... A začíná improvizace.
Z Petrozavodsku jsme již známým způsobem dojeli do Petrohradu, kde nás čekaly 2 dny kultury, která rozhodně stála za to. Doporučuji všem. :-)
View Karelie 2013 in a larger map
Žádné komentáře:
Okomentovat